Reprezentační blokařka Veronika Trnková, nejlepší hráčka UNIQA extraligy uplynulé sezóny, po mistrovství Evropy zamíří na své druhé zahraniční angažmá. Veronika začínala v pražském Olympu, odkud si odskočila do německé Bundesligy, aby se opět vrátila na palubovky české UNIQA extraligy. Po titulech v Prostějově, Olomouci, přivedla na extraligový vrchol i Duklu Liberec. Teď ji čeká asi angažmá nejtěžší a zároveň nejprestižnější, a to italská série A.

Veroniko, kde to všechno začalo, kdo tě přivedl k volejbalu a byla to, jak se říká „na první dobrou“ nebo jsi koketovala i s jinými sporty?

Ačkoli jsem se díky rodičům, kteří si jednou týdně chodili pinknout do Krče, u volejbalu motala opravdu od malička, tak to vůbec na první dobrou nebylo. Začínala jsem asi ve čtyřech letech s tenisem, pak jsem pokračovala s atletikou. Doma o tom, že bych začala chodit na volejbal, nechtěli dlouho slyšet. S přemluvením rodičů mi nakonec pomohli známí, třeba manželka Honzy Svobody Katka nebo kamarádka z atletiky, která chodila i na volejbal na ZŠ Mikulova v Praze. Říkala, že jich je málo a že jsem vysoká, že mi to určitě půjde. Nakonec táta svolil jeden trénink týdně, aby mi to nenarušovalo atletické tréninky. Postupně jsem však začala chodit častěji na tréninky volejbalu na Mikulovku než na ty atletické, samozřejmě tajně. Když to táta zjistil (mimochodem tak, že přišel na trénink atletiky a já tam nebyla), bylo doma celkem dusno. Nakonec vše dopadlo dobře i zásluhou mých prvních trenérů Karla Vítka a Zdeňka Majera, kterým moc děkuji za vše, co mě kdy naučili a jak mě dodnes podporují. Pořád jsme v kontaktu a beru je jako součást rodiny. Každému dítěti bych přála trenéry, jako jsou oni.

Z Olympu jsi šla hned na zahraniční angažmá, ale po sezóně ses vrátila. Bylo to ještě brzo?

Stojím si za tím, že nebylo, a i s odstupem času to beru jako zkušenost, kterou jsem si měla projít. Spíš to bylo celé složité. Tou dobou jsem měla na Olympu smlouvu s nemalým odstupným. Suhl byl první klub, který nabídl, že odstupné alespoň z části zaplatí. Nepřemýšlela jsem ani minutu a věřila manažerům. Věděla jsem, že na Olympu za žádnou cenu být nechci, nebyla jsem tam úplně šťastná. Později se ukázalo, že klub má velké finanční problémy, sezóna dobře nedopadla a já pak zvolila cestu ročního kontraktu v Prostějově. Tam jsem sezónu nedohrála kvůli operaci paty, kdy hrozil úplný konec kariéry. Celkem rychle jsem přehodnotila své priority. Prostějovu jsem vděčná, že mi dal možnost se vrátit zpět a prodloužil se mnou smlouvu i přes nejistou budoucnost.

V české kotlině jsi pak sbírala titul za titulem, který byl pro tebe nejtěžší?

To se nedá říct, všechny se musely vydřít. Škoda, že jsme letos nedostaly možnost úplně dokázat, že i tým bez výrazných hvězd dokáže porazit papírově silnější soupeře houževnatostí a týmovým duchem. Kdyby se to letos povedlo ve finále play off, řekla bych, že to nejtěžší bylo letos, protože favority jsme rozhodně nebyly, takto bohužel nemohu.

Prostějov, Olomouc, Liberec…. Nelákal tě návrat do Olympu, když bylo jasné, že cílí na mety nejvyšší?

Přesto, že se na Olympu změnilo spoustu věcí k lepšímu, tak z výše zmíněných důvodů mě to zatím příliš neláká.

Teď tě čeká Itálie. Jak se to všechno „schumelilo“? Na veřejnost prosakovalo, že to bude Řecko…

Prosakovaly různé věci, nabídek jsem měla dost. Řecko se dostalo jako jasná věc i do televize, to značilo, že jsem o tom opravdu vážně uvažovala. Nabídka z Itálie přišla za minutu dvanáct a pak jsem zažila pár opravdu těžkých dní a nocí. Rozhodnutí nebylo úplně jednoznačné. Když mi to můj agent Martin Kubišta volal, vzbudil mě z mé odpolední siesty na soustředění v Prostějově. Byla jsem v šoku a asi jsem úplně hned neprojevila dostatečnou radost. Trochu jsem se lekla, celkem přirozeně jsem začala mít pochyby, jestli mám na to, hrát nejlepší ligu na světě. Hodně jsem se radila s Giannisem (trenérem reprezentace), on mi nakonec dodal odvahu.

Přestup do italské A1 české hráčky není každý rok, jak velkou roli hraje diplomacie agenta?

To nevím, to se musíte zeptat jeho, snad v tom nějakou roli hraje i má výkonnost (úsměv). Já poslední rok všude říkám, že mám prostě štěstí, a to hlavně na lidi. Vloni jsem měla štěstí na Liberec a na navázání spolupráce s Martinem Kubištou. Ten na tom svůj veliký podíl bezesporu má, za což mu děkuji.

Co si od tohoto angažmá slibuješ, přeci jenom Roma Volley club je nováčkem nejvyšší italské soutěže?

Ano, Řím je nováčkem v A1, před pár týdny postoupil z A2. Není to lehká pozice, ambice týmu rozhodně nejsou nejvyšší, ale myslím, že toto kvalitě neubírá. Jdu tam s tím, že si chci užít každý trénink, každý zápas a do dalšího života, jak volejbalového, tak osobního si z toho odnést co možná nejvíc. Je to ohromná příležitost a já nemám co ztratit.

Mimo své klubové povinnosti, táhneš i reprezentaci. Celkem lehce jste postoupili na evropský šampionát. Kam až tento tým může na ME dojít?

Může se stát cokoli, los mohl být horší, ale i výrazně lepší. Cíl bude hrát dobrý volejbal, být důstojným soupeřem Polek, Němek a Bulharek, postup ze skupiny a pak se budeme modlit za to, co bude dál. Mám pocit, že tým drží spolu, a věřím, že žádný zápas předem nevzdáme. To nám může pomoci.

Už skoro druhou sezónu hrajete před prázdnými tribunami, jak se na to zvyká, přeci jenom sport se dělá pro diváky…

Bohužel, doba je taková, nikdo z nás si na to zvykat nechce. Snad už se v tomto směru konečně blýská na lepší časy….

Jak je pro tebe důležité ocenění nejlepší hráčka UNIQA extraligy?

Lhala bych, kdybych řekla, že z toho nemám radost. Jsem šťastná, že mé výkony oslovily tolik lidí. Zároveň ale nejsem fanoušek individuálních ocenění v týmových sportech. Jsem blokařka, bez přihrávaček a nahrávaček, bych nebyla, kde jsem. Tu cenu by si zasloužila každá hráčka z týmu.

Mluvíme stále jenom o volejbale, ale určitě máš i jiné koníčky. Prozradíš, čím relaxuješ, když máš volno?

Jsem poměrně proslulá tím, že ráda peču různé dobroty. Když mám čas a je na to počasí, tak ráda chodím do přírody, hlavně po horách.

 

Autor: Jiří Carba